Seminární práce z předmětu VOS

HISTORIE ČESKÝCH DENÍKŮ

HISTORIE (RUDÉHO) PRÁVA

1920 - 1948

První výtisk, tehdy ještě, Rudého práva vyšel 21.září 1920 jako „Večerník rudé právo“, na rozdíl od např. Lidových novin, které byly raníkem. O necelý rok později se dříve neangažovaný plátek stal mediálním orgánem Komunistické strany Československa.

Není tedy překvapením, že jeho obsah byl (a je dodnes) značně levicový – na stránkách se objevovala jasná propaganda marxistických idejí a Sovětského svazu. Prvním šéfredaktorem Rudého práva byl Bohumír Šmeral, jeden ze zakladatelů Komunistické strany Československa, který byl i v dalších desetiletích politicky velice činný. Jeho následovníky byli Fr.Dobrovolný, Vlastimil Borek, Jan Šverma, Václav Kopecký, Karel Konrád a od roku 1929 Julius Fučík, významný český kritik a překladatel, který byl za svou účast v protinacistickém odboji popraven. V roce 1930 na jeho místo nastoupil Jan Krejčí, který byl za 5 let vystřídán Václavem Sinkulem, který byl roku 1942 popraven v koncentračním táboře Mauthausen.

Za dob nacistické okupace patřilo Rudé právo mezi národní odbojové deníky, po mnichovské dohodě byla dokonce zákonem zastavena jeho činnost a od roku 1938 tedy vycházelo ilegálně. Osobnosti, které stály za tvorbou, tisknutím a nepřetržitým vydáváním byli zejména Julius Fučík, Josef Molák, Rudolf Vetiška a Vlastimil Koucký, všichni představitelé ilegálního vedení KSČ v letech 1941-1945.

1948 - 1990

Když po 2.světové válce roku 1948 byla v ČSSR uzákoněna vedoucí úloha KSČ, bylo Rudé právo jediným „povoleným“ deníkem. Lidové noviny vyšly naposledy v roce 1945 a o tři roky později byla zakázána činnost dalším, dokonce i politicky nestranným, periodikům. Cenzura v ostatních novinách byla zařízena prokomunistickým vedením, schvalováním redaktorů orgány KSČ a také kontrolními úřady nově zřízeného ministerstva informací (které bylo ale po pěti letech stalo se součástí ministerstva kultury).

Redakci v této době plnili literáti a žurnalisté politicky činní, známý svou agitační činností, byli jimi například Vojtěch Dolejší (1953-1956 šéfredaktor), Ivan Olbracht, Marie Majerová, Josef Hora (překladatel řady ruských autorů, např. A. S. Puškina, M.J. Lermontova či B.Pasternaka) a Antonín Macek (který mj. přeložil Internacionálu). V 50. letech se Rudé právo aktivně účastnilo politických procesů a „v zájmu lidu“ se podílelo na likvidaci nepohodlných skupin uvnitř státu a i jinak se angažovalo do záležitostí strany.

Události počátku roku 1968, kdy došlo v ČSSR Dubčekovým přičiněním k reformování režimu a částečné demokracii, změnili i tvář Rudého práva. Uvolnění cenzury, svoboda slova a tisku a objektivní informace médií si mohl národ užívat jen několik měsíců, nástup normalizace vrátil „režimní“ Rudé právo zpět k cenzurovaným zprávám. Na stránkách deníku se nesměly objevit slova „okupant“ a „okupace“ a žádný redaktor se nesměl záporně hodnotit pobyt vojsk Varšavské smlouvy na našem území.

Rok 1977 je spojován s významnou událostí – vznik Charty 77, občanská iniciativa, která kritizovala nedodržování základních lidských a občanských práv. Rudé právo se v této události ryze prorežimně – tajila jakoukoliv existenci odporu a opozice a zdůrazňovala pouze jednu pravdu. Tak důležitou událost jako byla Charta 77 se ale samozřejmě ututlat nepodařilo, žurnalisté Rudého práva se tedy alespoň snažili snahu signatářů Charty a signatáře samotné snížit a znehodnotit. 12.ledna Rudé právo zveřejnilo článek „Ztroskotanci a samozvanci“, kde byla zmiňována jména Václava Havla, Ludvíka Vaculíka či Jana Patočky a redakce umným psychologickým nátlakem vytvořila v okruhu dělnické veřejnosti dojem, že nelze s názory novinářů (resp. vedením KSČ) nesouhlasit.

Převrat v Rudém právu, ostatně jako v celé ČSSR, přišel s listopadem 1989 a sametovou revolucí. Do té doby byl tento deník deníkem s výrazně nejvyšším nákladem a nikdo o něm nesměl pochybovat. Posledním šéfredaktorem komunistického režimu byl Zdeněk Hoření, kterým byl v prosinci 1989 nahrazen Zdeňkem Porybným, svým zástupcem. Porybný tuto funkci zastává dodnes a současně je i majitelem akciové společnosti Borgis, jediného ryze českého vydavatelství.

1991 - 2009

1.ledna 1991 vychází, ještě stále rudé, Rudé právo pouze s malou změnou – podtitul „Deník KSČ“ se změnil na „levicový list“. Po obsahové stránce ale proběhla velká změna, deník přestal být fixovaný na (v té době již) KSČM, byl ale nadále levicově zaměřený. Paradoxní je, že v porevolučním Rudém právu publikovali své články takový žurnalisté jako Jiří Hanák, Petr Uhl či Pavel Dostál, kteří byli signatáři Charty 77.

Poslední výraznou změnou prošel plátek 18.září 1995, kdy byl poprvé vydán pod názvem „Právo“, který má deník dodnes, kdy si udržuje cca půl milionu pravidelných čtenářů. Je jediným výrazným levicově orientovaným deníkem u nás, což se projevuje podporou sociálních demokratů, které se jí jinde nijak zvlášť nedostává. Dalšími členy redakce jsou v roce 2009 například Lubor Kazda, Robert Dengler, Vladimír Dušánek, Michal Rižák.

© Alexandra Sašenda Hruboňová OKTÁVA B 2010
O AUTORCE