nadpis.bmp, 213 kB

Obsah :

     Valid XHTML 1.0 Strict

§ 2.1 Dětská práva

2.1.1 Definice dítěte

Podle Úmluvy o právech dítěte je dítě lidská bytost mladší 18 let, pokud není samozřejmě zákonem dříve stanovena jako zletilá. Takto se také dá „dítě“ velmi stroze definovat. Ale pod tímto pojmem si většinou nepředstavíme jen osobu mladší 18 let, ale často spíše bezbrannou, zranitelnou a také tělesně a především duševně nevyvinutou lidskou bytost, která potřebuje zvláštní péči a především stálou pomoc, ochranu, porozumění a lásku svého okolí. A i přesto, že se dítě samozřejmě neobejde bez pomoci dospělých, má také svou hodnotu, důstojnost a základní práva, ale i povinnosti. Dětská práva se tedy bez výjimky vztahují na každé malé dítě, ale samozřejmě i nezletilou mládež.

2.1.2 Vývoj dětských práv v průběhu dějin

I letmý pohled do historie nás přesvědčí o tom, že v oblasti plnění dětských práv došlo v posledních staletích k velmi významným posunům. Současná společnost již zajišťuje práva dospělým i dětem (nebo by aspoň měla), ale dříve tak tomu zcela nebylo a dalo by se říci, až dítě nemělo často práva skoro žádná. Přesto by se vývoj dětských práv dal rozdělit do přibližně šesti etap.

Období infanticidy (starověk až 3. století po Kristu)

Totoobdobí začíná ve starověku a trvá přibližně do 4. století po Kristu. Dítě je chápáno jako předmět a má prakticky nulovou hodnotu. Je považováno za nesvéprávnou osobu a je zcela závislé na rozhodnutí svých rodičů (především na otci). Ti jej tak můžou např. prodat do otroctví, zanechat v džungli i zabít. Dítě je bráno jako člověk až když se stane dospělým, takže pojem „dětství“ zde prakticky neexistuje.

Období zanedbávání a nezájmu o dítě (4. až 13. století)

Druhá etapa začíná ve 4. století a přetrvává až do 13. století. Drobné změny ve vývoji chápání dítěte, souvisí v tomto období především s křesťanstvím, které se v roce 380 stalo státním náboženstvím a přineslo změnu v hodnotě dítěte, ale pouze po stránce ideologické. V této souvislosti byl také vydán zákaz zabíjení dětí, který nebyl bohužel příliš respektován, neboť děti jsou stále spíše vnímány jako objekty určené pro potřeby dospělých. Přesto se začíná pomalu objevovat zájem společnosti, v tomto případě církve, o děti, které se ocitly v nepříznivé situaci. To znamená o děti nemanželské, opuštěné, chudé apod. a začínají se budovat nalezince a první špitály. Zajímavé je, že dítě je chápáno spíše jako zmenšenina dospělého člověka, což můžeme vidět např. na soše Madony s dítětem.

Období ambivalentního přístupu k dítěti (14. až 17. století)

Díky rozvoji renesančního myšlení dochází poprvé k uplatnění moderního chápání dítěte jako lidské bytosti. Setkáváme se s prvními poznatky o vývoji dítěte, jeho potřebách a i význam dětství se již začíná brát na vědomí více než doposud. V tomto období působí také významný český pedagog a filozof Jan Ámos Komenský, jehož činnost je jedním z nejvýznamnějších obratů ve vztahu k dítěti a dětství vůbec. Nejenže přinesl mnoho nových a zásadních poznatků o dítěti, o péči o ně a jeho výchově, ale neobyčejně povýšil prestiž dětství nejen pro život a budoucnost každého dítěte, ale pro celou společnost.

Období intruze (18. století)

Rodiče již zasahují do života svých dětí, ale snaží se je spíše formovat k obrazu svému. Přirozené potřeby dítěte se začínají zohledňovat, poznávat a uspokojovat. Nejznámějšími představiteli této doby jsou např. Voltaire, Jean Jacques Rousseau, Pastallozzi a jiní.

Období socializační (19. až polovina 20. století)

Totoobdobí zahrnuje celé 19. století a přechází až do poloviny 20. století. Hodnota dítěte se stále zvyšuje, společnost usiluje o hlubší poznání života i vývoje dítě a také jeho potřeb. Vedle zájmu o pouštěné, odložené a postižené děti, se mezi zaujatými jedinci a charitativními organizacemi objevuje i zájem o děti chudé a nucené pracovat. Proto se objevuje snaha rázně zakročit proti dětské práci, které není ničím neobvyklým. Jsou známy případy dětí, které těžce pracují v továrnách za směšně nízkou mzdu, ale i dětí, které nemohou plnit školní docházku, protože na vesnici pomáhají rodičům na poli nebo proto, že jejich rodiče jednoduše nemají prostředky na zaplacení školného. Městem se často potulují houfy nikam nepatřících dětí, o které se nikdo nestará apod. Proto jsou postupně vydávány zákony, které zamezují dětské práci, např. zákon zakazující práci dětí pod zemí, práci přesahující určité časové limity během dne a týdne, ale i práci dětí do určitého věku. Až koncem století je výdělečná práce dětí do 15 let zcela zakázána.

Obdobípodpory a pomoci dítěti ve vyrovnání všech jeho nezralostí, způsobených stupněm vývoje a náležitě nerozvinuté obranyschopnosti a nutnosti mu pomáhat zvládat nejrůznější zátěže (od poloviny 20. století)

Teprve s rozvojem společnosti ve 20. století, zejména po první světové válce, vyvstává potřeba nějak formulovat i práva dětí. Dítě se totiž již stává partnerem dospělého, především rodičů a dětství má velký význam jako období přípravy na celý život člověka. Prvním pokusem je v roce 1924 přijetí Ženevské deklarace práv dítěte Spojenými národy, kde se vůbec poprvé řeší problém zvláštní ochrany dětí. Po druhé světové válce vzniká Organizace spojených národů (OSN), která v roce 1948 vyhlašuje nejprve Všeobecnou chartu lidských práv a v roce 1959 pak dokonce Chartu práv dítěte. V roce 1989 nakonec vzniká nejdůležitější dokument, který nese název Úmluva o právech dítěte, a který vstupuje v platnost v roce 1990. K 30. září jej ratifikuje cekem 191 států.

nahoru.gif, 1 kB