BOMBARDOVÁNÍ CHEBU 1944 - 1945

Cheb zůstal během války ve srovnání s městy na německém území poměrně dlouho ušetřen leteckých náletů spojenců. Cheb zažil první nálet 23. října 1944. Náletem byl poškozen jeden klenební oblouk železničního viaduktu a některé průmyslové podniky. Dále bylo zničeno 120 bytů, zemřelo 53 osob, 7 se pohřešovalo a 64 bylo zraněno. Po tomto náletu přichází menší nálet 7. února 1945 na továrnu u chebského letiště.18 K nejtěžším náletům došlo 25. března a 8. dubna 1945. Při prvním uvedeném náletu bylo v Chebu poškozeno 352 domů a zahynulo 95 německých obyvatel a 42 zahraničních dělníků. Bomby zasáhly poštu, staniční budovu s částí nádraží, okolní hotely, obytné budovy a letiště s přilehlými dílnami. Nálet 8. dubna 1945 zničil třetinu města. Kromě 200 zničených a 400 poškozených domů utrpělo největší škody chebské nádraží. Celkem bylo zničeno 884 nákladních a osobních vagónů a 320 vážně poškozeno. Lidské ztráty po tomto náletu nebylo možné přesně zjistit, ale odhadují se až na 800 mrtvých.19 Nálet z 10. dubna byl namířen na chebský viadukt. Pilíře však vyhodila do povětří až ustupující německá domoobrana „Volkssturm“. Při amerických náletech na město byl také poškozen kostel sv. Mikuláše (jeho dvě věže) a to 20. dubna 1945 mezi 15. a 16. hodinou. Shořely střechy, požár poškodil i interiér. Také střecha sousední školy – tehdejšího gymnázia, dnešní speciální školy – začala hořet.20 Zachovalo se i několik autentických vzpomínek tehdejších obyvatel Chebu: Paní Pölmann vypráví: „Bombardování jsem zažila, bylo to pro mě nejhorší. Do školy jsme museli chodit s plynovými maskami. Krátce před bombardováním nám bylo řečeno, kdo má příbuzné, ať k nim pošle ženy a děti. Byli jsem u mé babičky v Sokolově. .... Když jsme se vrátili, náš byt byl otevřený, ale nechybělo vůbec nic. Jen nádobí bylo špinavé, všude zbytky jídla a neumyté nádobí. .... “ Paní Speirlová vzpomíná: „ Američané ostřelovali Cheb od Pomezí. .... U nádraží stál velkoobchod s potravinami, kam také dopadla bomba a začal hořet cukr. Přes celou Adlerstraße tekl tento hořící cukr. .... Po osvobození města si od nás Američané žadné potraviny nebrali. Jen vejce. Měli sami železné zásoby, konzervy, keksy, cigarety a všechno, což rozdávali. .... “ Paní Vlková se rozpomíná: „Byli to hloubkaři, ne bombardéry. .... Byli jsme právě na dvoře. Mohla jsem vidět, jak otevírají, byli tak nízko, a jak vylétly bomby. Byla to obrovská detonace. Schovali jsme se ve sklepě našeho domu, když jsme vyšli ven, viděli jsme lidi, byli celí černí a v šoku, pořád jen utíkali. .... Byly jsme malé holky, byla jsem o dva roky mladší než má sestra. Moji rodiče měli šatnu v dřívějším sále v Maiergarten (dřívější sál Svoboda) a my jsme se dívaly, jak Američané hráli. Často za námi přišli a ptali se, jestli s nimi chceme tancovat. Chyběly jim ženy, tak jsme se naučily tancovat. Byl to většinou jazz a swing. Nejvíce se mi líbil jazz. Bylo to moc hezké. ... Američané nám pomáhali. Dávali nám konzervy, zásobovali obchody, chodili s místními děvčaty. Mnohé ženy to měly dobré, protože praly pro Američany, hlavně pro oficíry. Moje švagrová mi vyprávěla, že prala košile a dostávala za to jídlo, ne peníze. Byla to velká pomoc, protože jsme po válce byli moc chudí.“ 21

ZPĚT

Valid XHTML 1.0 Strict